Před dávnými a dávnými časy žil v jedné daleké zemi pošetilý král, který usoudil, že on sám jako jediný by měl mít kouzelnou moc.

  Nařídil proto veliteli své armády, aby vytvořil gardu lovců čarodějnic, a opatřil jim smečku divokých černých psů. Současně nechal ve všech vesnicích a městech po celé zemi vybubnovat a vyhlásit: „Král hledá učitele čar a kouzel."

  Šarlatán krále požádal o obrovský pytel zlata, aby mohl nakoupit hůlky a další potřebné kouzelnické propriety. Vyžádal si rovněž několik velkých rubínů, které chtěl údajně používat při pronášení léčivých zaklínadel, a jeden či dva stříbrné poháry pro uchovávání a zrání lektvarů. Pošetilý král mu to všechno opatřil.

Šarlatán celý poklad odnesl do bezpečí domů a vrátil se do paláce.

  Netušil, že ho sleduje stařena, která přebývala v nuzné chatrči na okraji palácových zahrad. Jmenovala se Alice a byla to pradlena, která se starala o to, aby bylo palácové ložní prádlo hebké, voňavé a bělostné. Schovaná za sušícími se prostěradly Alice sledovala, jak šarlatán z jednoho z králových stromů ulomil dvě větvičky a zmizel v paláci.

  Šarlatán předal jednu z větviček králi a ujistil ho, že je to neobyčejně mocná kouzelná hůlka.

  „Bude ale fungovat teprve tehdy," dodal ještě, „budeš-li toho hoden."

  Každé dopoledne vycházeli šarlatán a pošetilý král do palácových zahrad, kde mávali hůlkami a vykřikovali k nebesům nejrůznější nesmysly. Šarlatán si dával záležet na tom, aby občas předvedl nějaký další trik, a král proto setrvával v přesvědčení o schopnostech svého dvorního čaroděje i o moci hůlek, za které zaplatil takovým množstvím zlata.

Jednoho dopoledne, když šarlatán s pošetilým králem mávali větvičkami,  poskakovali v kruhu a odříkávali nesmyslné veršíky, doneslo se k uším krále bujaré chechtání. Pradlena Alice krále a šarlatána sledovala oknem své malé chaloupky a chechtala se tak hlasitě, že za okamžik se už neudržela na nohou a odporoučela se k zemi.

„Musím vypadat neobyčejně nedůstojně, když se při pohledu na mne ta stará pradlena tak rozesmála," prohlásil král. Přestal hopsat a mávat klacíkem a zamračil se. „Už mě to věčné cvičení přestává bavit! Kdy budu moci předvádět skutečná kouzla před svými poddanými, čaroději?"

  Šarlatán se pokusil svého žáka ukonejšit a ujišťoval ho, že už brzy bude schopen úžasných kouzelnických výkonů, Alicin výsměch se ale krále dotkl citelněji, než si šarlatán uvědomoval.

  „Zítra," rozhodl král, „svoláme dvůr a všem předvedeme, jak jejich král kouzlí."

Šarlatán pochopil, že je načase, aby sbalil svůj poklad a utekl.

  „Ach, Veličenstvo, to bohužel nepůjde. Zapomněl jsem Vašemu Veličenstvu říct, že se zítra musím vypravit na dlouhou cestu..."

„Jestli  tento  palác  opustíš bez  mého  svolení, čaroději, moje garda lovců čarodějnic si tě najde a poštve na tebe psy! Zítra dopoledne mi budeš asistovat, až budu svým lordům a jejich dámám předvádět kouzla, a bude-li se mi někdo smát, pošlu tě rovnou na popraviště!"

Král se rozvztekleně vrátil do paláce a nechal vystrašeného šarlatána samotného. Věděl, že z kaše, do níž zabředl, ho nevytáhne ani veškerá jeho prohnanost, protože nemohl uprchnout a nemohl ani pomoci králi s kouzly, která ani jeden z nich neovládal.

  Hledal nějakou oběť, na níž by si vybil svůj strach a vztek, a došel k oknu pradleny Alice. Nakoukl do chaloupky a viděl, že drobná stařenka sedí u stolu a leští hůlku. V koutě za ní se v dřevěných neckách sama prala královská prostěradla.

  Šarlatán okamžitě pochopil, že Alice je opravdová čarodějka, a usoudil, že právě stařena, která mu způsobila tak strašlivé problémy, je nyní může pomoci vyřešit.

  „Babizno!" osopil se na ni. „Ten tvůj smích mě přišel zatraceně draho! Jestli mi nepomůžeš, odhalím tě jako čarodějnici a budeš to ty, koho královi psi roztrhají na kusy!"

  Stará Alice se na šarlatána usmála a ubezpečila ho, že pro něj udělá vše, co bude v jejích silách.

  Šarlatán jí nařídil, aby se schovala v keři, až bude král předvádět své kouzelnické umění, a aby příslušná kouzla bez jeho vědomí prováděla za něj. Alice s jeho plánem souhlasila, položila mu však jednu otázku.

„Co bude, pane, pokusí-li se král o nějaké kouzlo, na které Alice nestačí?"

Šarlatán se pohrdlivě uchechtl.

  „Tvoje kouzla jsou víc než dostatečná pro představivost toho omezence," ujistil ji a vrátil se na hrad, nesmírně spokojen s vlastní mazaností.

  Druhý den dopoledne se na palácových pozemcích shromáždili všichni urození pánové a dámy z celého království. Král vystoupil na pódium, které před nimi stálo, a šarlatána měl po svém boku.

  „Nejprve nechám zmizet klobouk této dámy!" oznámil hlasitě král a ukázal klacíkem na jednu ze šlechtičen.

  Z úkrytu v nedalekém keři namířila Alice na klobouk hůlkou a nechala ho zmizet. V davu přihlížejících zavládl obrovský úžas a obdiv a všichni triumfujícímu králi nadšeně tleskali.

  „A nyní naučím tohoto koně létat!" vykřikl král a ukázal klacíkem na vlastního oře.

    Z úkrytu v keři namířila Alice hůlkou na koně a ten se vznesl vysoko do vzduchu.

  Diváky to ještě více pobavilo a ohromilo a odměnili kouzlícího krále ohlušujícím jásotem.

  „A nyní..." zaváhal král, rozhlížel se kolem dokola a hledal nějaký nápad; vtom se k němu rozběhl kapitán jeho gardy lovců čarodějnic.

  „Veličenstvo," oznámil mu, „právě dnes ráno pošel Šavlozub, protože sežral jedovatou muchomůrku. Navraťte mu svou hůlkou život, Veličenstvo!"

S těmito slovy zvedl kapitán na pódium mršinu

nejmohutnějšího ze svých honících psů.

  Pošetilý král zamával klacíkem a ukázal jím na mrtvého psa. Alice se však ve skrytu keře jen pousmála a ani se neobtěžovala zvedáním hůlky. Mrtvého totiž žádná kouzla a čáry neoživí.

  Když se pes ani nehnul, zazněl ze shromážděného davu nejprve šepot a pak i smích. Diváci nabyli dojmu, že první dvě kouzla byla pouhými iluzionistickými triky.

  „Proč to nefunguje?" obořil se král na šarlatána, který se uchýlil k jediné lsti, jež mu ještě zbývala.

  „Tamhle, Veličenstvo, podívejte!" zaječel a ukázal prstem na keř, v němž seděla ukrytá Alice. „Jasně ji vidím, zlolajnou čarodějnici, která maří vaše kouzla vlastními zaříkadly. Chopte se jí někdo, chyťte ji!"

  Alice vyskočila z keře, dala se na útěk, celá garda lovců čarodějnic se ji jala pronásledovat a poštvala na ni i své psy, kteří se krvelačně hnali po její stopě. Jen co ale drobná čarodějka doběhla k nízkému živému plotu, zmizela jim z očí, a když král s šarlatánem a všemi dvořany plot oběhli, našli celou loveckou smečku, jak zuřivě štěká a sápe se na pokroucený starý strom.

  „Proměnila se ve strom!" zaječel šarlatán, a protože se bál, aby se Alice znovu nezměnila v ženu a nevyzradila jeho tajemství, dodal: „Nechte ho pokácet, Veličenstvo, to je jediný způsob, jak naložit se zlou čarodějnicí!"

  Někdo okamžitě donesl sekeru a starý strom byl za doprovodu hlasitého jásotu dvořanů i šarlatána poražen.

  Všichni se už chystali k návratu do paláce, náhle je ale zarazilo hlasité posměšné chechtání.

  „Hlupáci!" ozval se z pařezu, který za sebou zanechali, Alicin hlas.

   „Čarodějku ani kouzelníka nezabijete, když je rozpoltíte vedví! Jestli mi nevěříte, popadněte tu sekeru a přepulte svého dvorního čaroděje!"

  Kapitán gardy lovců čarodějnic se to přeochotně chystal vyzkoušet, jen co však pozvedl sekeru, padl šarlatán na kolena, ječivě prosil o milost a přiznával se ke všem svým špatnostem. Odtáhli ho do sklepního žaláře a pařez se chechtal ještě hlasitěji.

 „Tím, že jsi nechal čarodějku přeseknout vedví, vypustil jsi na svoje království strašlivou kletbu!" sdělil pařez hrůzou zkamenělému králi. „Od této chvíle počítej s tím, že každé příkoří, které způsobíš mým soukmenovcům, čarodějkám a kouzelníkům, pocítíš jako úder sekerou do vlastního boku a zakusíš takovou bolest, že si budeš přát, abys raději

zemřel."

  Po těchto slovech padl i král na kolena a slíbil pařezu, že okamžitě vydá nařízení, jímž vezme všechny čarodějky a kouzelníky v celém království pod svou ochranu a dovolí jim svobodně provozovat kouzla a čáry.

  „Výborně," pochválil ho pařez, „ještě jsi ale neodčinil křivdu způsobenou Alici."

  „Udělám cokoli, všechno, co si budeš přát!" zajíkal se pošetilý král a lomil před pařezem rukama.

  „Vztyčíš na mně Alicinu sochu na památku té nešťastné pradleny, aby ti navždy připomínala tvou vlastní pošetilost!" přikázal pařez.

  Král s jeho požadavkem okamžitě souhlasil a slíbil, že zajistí služby nejlepšího sochaře své země a nechá sochu vyrobit z ryzího zlata. Když se pak pokořený král a všichni jeho šlechtici a šlechtičny vraceli do paláce, slyšeli, jak se pařez za jejich zády

nepřestává chechtat.

 Jen co se okolí pařezu konečně znovu vyprázdnilo, vynořila se z díry mezi jeho kořeny zavalitá stará králičí samice s dlouhými vousky a s hůlkou mezi zuby. Alice odhopkala z palácových zahrad a ztratila se v dáli. Na pařezu poraženého stromu pak navždy stála zlatá socha pradleny a kouzelníky ani čarodějky v království už nikdy nikdo nepronásledoval.